Když se dostanu k nové knize, otevřu ji někde uprostřed a na chvíli se do ní začtu. Když mě nezaujme, zkusím se začíst o kus dál. Pokud ani tady není nic zajímavého, dostane kniha ještě jednu šanci a pokud ji propásne, odložím ji do regálu knihkupectví a už se k ní nikdy nevrátím. Když jsem otevřel knihu Dana Šustra, padla mi do oka slova: „Všechna humana jsou si rovna. Osobní svoboda a individualismus jsou zločinem proti rovnosti všech. Grín Hajl!“ a věděl jsem, že jsem ztracen a knihu musím mít. Vždycky jsem si říkal, jaká asi musela být společenská atmosféra v okamžiku, kdy vznikaly nejlepší knihy českých autorů. Jaké to asi bylo v době, když Hašek napsal první slova Švejka, Čapek první slova Mloků nebo Hrabal první slova Krále. U Dana Šustra mi bylo okamžitě jasné, že první slova 20-84 musela vzniknout v dusivé totalitní atmosféře doby korona - podfucku(*), kdy režim vytvořil parodii na apartheid a fašisticky nutil všechny, aby se podřídili vakcinaci – od starců, přes těhotné ženy až po děti. Dalo by se snad říci, že zlá doba vytváří skvělé knihy. Dystopii Dana Šustra bych ovšem nesrovnával s nejlepšími českými autory, ona totiž snese srovnání s nejlepšími světovými autory. V tomto knižním rámci jsou za světové považovány tři knihy – 1984 George Orwella, Brave New World (Konec civilizace) Aldouse Huxleyho a 451° Fahrenheita Raye Bradburyho. Dovoluji si tvrdit, že Fahrenheit 20-84 se k těmto světově proslulým dílům nejen řadí, ale i převyšuje tím, že do ní Šustr zapracoval všechny hrůzy dnešního multikulturně – liberálního světa, o nichž výše jmenovaní autoři kdysi nemohli mít ani tušení. A tak dovedl ad absurdum všechny ty bláboly o 72 či kolika pohlavích, klimatické změně, greendealu, boji za udržitelný rozvoj, povinné vakcinaci a obnovitelných zdrojích.. Děj se odehrává v Praze roku 20-84, padesát let po VŘZR (Velké říjnové zelené revoluci) a je mrazivý v tom, jak dokázal extrapolovat dnešní absurdní trendy, které vytvoří společnost, kde lidé neumí číst ani psát a zbývající papírové knihy jsou páleny, propaganda je povinně vysílána do implementovaných čipů v hlavě a osoby starší 50 let (zde tzv. fossilové) jsou automaticky odeslány do „zaslouženého spravedlivého důchodu“ na Marsu. Ano, tušíte správně, termín „zasloužený spravedlivý důchod“ je synonymem pro jejich „konečné řešení“. Sám autor ke knize dodává: „Zkusil jsem se zamyslet, co by se mohlo nebo muselo stát, aby to vedlo k naplnění scénáře Bradburyho románu 451° Fahrenheita. Jaká další společnost bude pálit knihy a proč? Podle mě ta digitální, protože zápis v nich bude prohlášen za „outdated“. Ostatně proto dal Chammurapi před více jak 3500 lety vytesat zákony do kamene. Tento zápis jedním kliknutím nezměníš.“ Myslím, že pokud někde nahoře u jednoho stolu sedí Orwell s Čapkem, Huxleym a Bradburym, tak musí mít radost, že vzniklo dílo, které si určitě s radostí přečtou.

Fahrenheit 20-84 — dystopie, která mrazí svou představitelností Dystopie bývá nejsilnější tehdy, když nepůsobí jako vzdálená fantazie, ale jako nepříjemně domyšlená možnost. Právě v tom spočívá síla románu Fahrenheit 20-84 Dana Šustra. Není to groteska ani pouhá provokativní nadsázka. Je to román, ze kterého mrazí tím víc, čím déle si čtenář uvědomuje, že mnoho jeho motivů nevzniká z ničeho. Vychází z dnešních debat, dnešních technologií, dnešního zacházení s jazykem, dnešního tlaku na konformitu a z pokušení každé moci přetvořit člověka k obrazu vlastních idejí. Příběh se odehrává v Praze roku 20-84, ve světě po Velké Říjnové Zelené Revoluci, kde se k moci dostává Antinárodní socialismus. Demokracie, politická soutěž, rodina, národ, soukromé vlastnictví i základní lidská intimita jsou postupně označeny za překážky nové spravedlivé společnosti. Praha je uzavřena Zelenou oponou a mění se v experimentální prostor, v němž se pod hesly rovnosti, udržitelnosti a humanity buduje systém úplné kontroly. Šustrův román navazuje na klasickou tradici dystopií George Orwella, Raye Bradburyho a Aldouse Huxleyho, ale přináší k ní výrazně českou zkušenost. Nejde jen o kulisy Prahy. Český je především způsob, jakým se lidé i v sevřeném systému učí přežívat: přetvářkou, polopravdou, drobným vzdorem, černým trhem, dvojím myšlením a tichým soukromým nesouhlasem. Tam, kde režim vyžaduje jednotu, vznikají skuliny. Tam, kde stát zavádí absolutní dohled, začíná se znovu rodit nelegální prostor svobody. Jedním z nejsilnějších motivů knihy je jazyk. V každé totalitě se nejprve mění slova, protože kdo ovládne jazyk, může začít ovládat i paměť a myšlení. Román ukazuje společnost, v níž už nejde jen o zákaz knih nebo o přepis minulosti, ale o hlubší zásah do samotné schopnosti člověka pojmenovat svět. Zkomolený nový jazyk, prázdné fráze, ideologické formulace a povinné rituály zde nepůsobí pouze jako literární nápad. Jsou připomínkou toho, že civilizace nezačíná mizet až tehdy, když hoří knihy, ale už ve chvíli, kdy přestáváme rozumět slovům, která používáme. Mrazivá je také technologická rovina románu. Neuročipy, nepřetržitý dohled, sledování komunikace a systémová kontrola každého jednotlivce nejsou v knize jen futuristickou rekvizitou. Působí jako vystupňování trendů, které už dnes známe v mírnější podobě: závislost na digitálních systémech, sběr dat, automatizované vyhodnocování chování a ochota společnosti vyměnit část svobody za pohodlí, bezpečí nebo zdánlivě vyšší dobro. Právě proto není svět Fahrenheit 20-84 absurdní kulisou. Je varováním, které se čte nepříjemně snadno. Osobně jen doufám, že kniha nebude návodem, ale varováním. Fahrenheit 20-84 není pohodlné čtení pro člověka myslícího, ač se čte neuvěřitelně snadno. Je ostrý, neuhýbavý a místy záměrně nepříjemný. Ale právě tím naplňuje jednu ze základních funkcí dystopické literatury: nemá čtenáře ukolébat, má ho vyvést z klidu. Nejde o přesnou předpověď budoucnosti. Jde o literární výstrahu, která se ptá, co všechno může být obětováno, když se dostatečně vznešená slova spojí s mocí, technologií a strachem. Dan Šustr napsal román, který lze číst jako pokračování velké tradice varovných knih o společnosti, jež se rozhodla člověka „napravit“ tak důsledně, až mu vzala svobodu, paměť i vlastní tvář. Jeho největší síla nespočívá v tom, že by popisoval nemožný svět. Naopak. Mrazí právě proto, že si při čtení až příliš často řekneme: takhle nějak by to jednou opravdu mohlo začít. Fahrenheit 20-84 je silná česká dystopie o křehkosti svobody, paměti a lidské individuality. Román o absuditě toho, kdy humano humanu humanem jest.

Vize týkající se roku 2084 nejsou tak nereálné, stačí si uvědomit uršulovsko-eurohujerskou podstatu současného procesu horlivého budování bruselské diktatury.