„Stalin neodešel do minulosti,

ale rozpustil se v naší budoucnosti“,

— jakkoliv to mnohé zarmoutí.

Naše společnost – pokud je řeč o veřejné politice a politické analytice – za padesát let prošla cestu od ideologického poklonkování před Stalinem do odmítání všeho, co jím bylo uděláno: jak jako člověkem, žijícím mezi sobě podobnými, tak jako státníkem, na jehož myšlenkách, slovech a podpisech závisely osudy milionů lidí v různých zemích světa v několika generacích. Ale Stalin nebyl zapomenut, jak si to přáli a přejí mnozí. Nebyl zapomenut v důsledku toho, že veškerá politická realita SSSR i SNS nutí vzpomínat na něho osobně, na dílo, kterému sloužil; nutí vzpomenout pod tlakem každodenních okolností: zkusil by někdo při něm nezaplatit včas penze nebo výplaty; zkusil by někdo za něj koupit si za nakradené peníze limuzínu nebo vilu; zkusil by někdo za něj sít nepřátelství a podněcovat války mezi národy SSSR; zkusil by někdo za něj provádět v SSSR politiku v zájmech zahraničních vlád a mezinárodních mafií; zkusil by někdo za něj vydírat SSSR půjčkami nebo zbraněmi jiného druhu; zkusil by někdo za něj…